Home Texty, studie, diskuse
Texty, studie PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Pondělí, 04 Únor 2008 18:35
Josef Ludvík Fischer – nedoceněný myslitel evropského rozměru
(k 110. výročí narození)

Miloslav Petrusek



Nemáme mnoho myslitelů, jejichž význam by přesahoval hranice našeho národního společenství – a i toho mála si vážíme málo. Tím „vážíme málo“ nerozumím rozhodně umělé oživování historických antikvit, jakkoliv kdysi ceněných, ani formální oslavy v podobě ad hoc vytvořených referátů, jež odvane čas. Myslím tím pozorné čtení a studium toho, co čas neodvál, co je „nadhistorické“, co bylo ve své době předvídavé a co tvoří součást korpusu respektovaného vědění našeho oboru.
Josef Ludvík Fischer, k jehož posledním žákům jsem patřil, byl osobností mnohovrstevnou, dynamickou a životním osudem dramatickou. Narozen 6. 11. 1884 v Praze vychodil gymnázium v Třeboni, kam se často vracel, sám i s rodinou. V roce 1919 se stal doktorem filozofie, 1927 docentem pro obor sociologie a v roce 1935 mimořádným profesorem pro obor dějiny filozofie a sociologie.
Léta 1939 až 1945 strávil za velmi dramatických okolností v Nizozemsku. Profesor Fischer o této etapě svého života mluvil málo a je tedy s podivem (který nutno spojit s úctou), že se Jiřímu V. Musilovi s odstupem téměř půlstoletým podařilo rekonstruovat nejen jeho pobyt, ale téměř celou „interpersonální síť“,na niž byl v Holandsku za války napojen. V tom období se udály věci, jež mají „parapsychologický charakter“, ale jejichž zpochybnění by bylo nemístné a hloupé, protože se prostě skutečně staly. Jistá slečna Meiboonová byla pravděpodobně nadána „syndromem ESP“, tedy schopností telegnoze, a třikrát JLF „předpověděla budoucnost“ – dvakrát jej účinně varovala a tu třetí předpověď zašifrovala do věty, které profesor Fischer sám v té době nerozuměl: „Válku sice přežijete, ale po ní žít v plném smyslu budete pouze pár let“… Ačkoliv nebyl postižen žádnou chorobou, nebyl zatčen ani jinak „drasticky“ persekvován, jeho život po roce 1945 kulminoval (po krátké profesuře na Masarykově univerzitě v Brně) zakladatelským činem olomouckým – založil Palackého univerzitu a stal se jejím prvním rektorem: v budově rektorátu v Olomouci mají rozměrný (výtvarně žel nepříliš kvalitní) portrét J. L. Fischera v taláru – co na něm nejvíce upoutá, není přísná, myslitelská tvář, ale moudré, zajímavé, zvláštní ruce, ony ruce, jimiž psal svá významná díla filozofická, sociologická i publicistická.
A potom ústrky a ponižování, krátké působení na univerzitě v Brně (přejmenované na UJEP) v letech 1958-1959, dlouhé odmlčení v nucené penzi, kratinký návrat v době Pražského jara a potom pomalé dozrávání ke sklonku života, který se uzavřel 17. února 1973 v Olomouci.
Není posláním tohoto textu ani reprodukovat, tím méně hodnotit Fischerovo dílo. Připomenu pouze, že Fischer patřil k pronikavým analytikům své doby – jeho diagnóza epochy, v níž žil, byla trefná a předvídavá. Fischer – ve stručné zkratce – podobně jako Husserl a snad i Patočka (ale nezávisle na nich) shledává, že naše epocha je zatížena mechanicismem a kvantitativismem, že jsme otroky toho, co nás kdysi vyvázalo z pout tradiční společnosti. Fischer se nespokojuje kritikou evidentních odchylek, ba aberací od „řádu“, jimiž jsou totalitní režimy, ale shledává řadu nedostatků nejen ve fungování, ale přímo v bytostné podstatě moderních demokracií, které jsou zasaženy toutéž chorobou (kvantitativisticko-mechanistickým syndromem), jenom projevy jsou odlišné a snesitelnější. Jeho Krise demokracie z roku 1933, připravená k novému vydání Pavlem Machoninem v roce 1968 (a potom sazba rozmetána), vyjde znovu v nakladatelství University Karlovy v roce 2005. Díky za to!
Fischer však nebyl pouze diagnostik a kritik, byl především „konstruktivním myslitelem řádu“, jak bychom jej mohli nazvat dnes: měl rozvinutou a rozpracovanou teorii „skladebného uspořádání“ společnosti s dominantními pojmy struktury a funkce, tedy pojetí, jež o dvacet let předjímalo Parsonsův velký pokus o systémovou teorii společnosti. Její základy vyložil již v prvním svazku své „soustavy skladebné filosofie“ v roce 1931 (Základy poznání: Soustavy skladebné filosofie kniha prvá). V jistém smyslu byl Fischer „českým vzdělancem“ se všemi jeho přednostmi i neduhy, včetně onoho neduhu – začít s velkým rozmachem a dílo neukončit. A tak „skladebná filosofie“ zůstala v náčrtku, stejně jako koncepce „kategorií“ a velká teorie „kvalitativního kosmu“.
Ačkoliv by Fischer do dnešního „postmoderního“ chaosu asi příliš nezapadal svou snahou o systematičnost a „skladebnost“ (tedy svým úsilím o „řád“) - možná i proto je pomíjen a nečten, zůstane natrvalo myslitelem velkým a předvídavým. Nezapomeňme, že v roce 1932, rok před Hitlerovým politickým triumfem, Fischer podrobně analyzuje nebezpečí, jež z Německa hrozí, v knize Třetí říše: Úvodem do současného politického stavu. Jeho detailní rozbor protofašistických ideologií (zejména Spanna a Spenglera) i nacionálního socialismu samotného spolu s jeho teoreticky hluboce zdůvodněnou nevírou v možnosti „proletářské revoluce“, jakkoliv by ekonomická krize té doby k ní dávala dostatečnou motivaci, zůstanou trvalými doklady pronikavého intelektu a schopnosti vidět dále než za vlastní humna. Fischer varuje: „Vidím kolem sebe jen lidi, kteří neznajíce rady a pomoci, kojí se bláhovou nadějí, že i bez jejich zásluhy vezme nějak automaticky dnešní krise za své. A kteří nadto jen slovy chtějí čelit blížícímu se nepříteli... Přespříliš jsme uvěřili spásonosné moci špatně chápané demokracie; přespříliš jsme uvěřili špatně chápané ideji třídního boje; a nyní, nedovedouce se rozžehnati se svými omyly, či dokonce ani přiznati se k nim, těžce za ně pykáme“… Že ten trest za lhostejnost a malověrnost bude ještě větší, než si tehdy JLF uměl jen představit, nám budiž připomenutím, že i „špatně chápaná demokracie“ může být společenským selháním.
Demokrat a hluboký myslitel Josef Ludvík Fischer byl pro komunistický režim stejně neúnosný jako pro nacistické gestapo. A neuchránila jej ani jeho aktivní spolupráce s prvorepublikovou levicí – spolu s komunistou Bedřichem Václavkem zakládal Index, spolupracoval s většinou tehdy významných levicových intelektuálů, angažoval se v pomoci republikánskému Španělsku… Ze sociologie víme, že režimy více nenávidí ty, kdož jsou jim bližší, než ty, kdo jsou příliš vzdáleni. Ale Josef Ludvík Fischer neučinil ani půlkrok ke smíru s totalitarismem, neučinil nabídku jako mnozí jeho současníci. Již proto je tak bolestivé, co o něm píše Václav Černý – nepravdu a jen nepravdu. Ale i to je jeden z dokladů toho, že JLF sdílel všechny ony tragické osudy českých vzdělanců – zásahy státní mašinérie, pomluvy intelektuálně blízkých, ale i nedořečenost a nedokončenost vlastního díla.
Na sklonku života psal spis o Sokratovi, jehož tragický osud jej přitahoval, snad jako metafora osudu vlastního.
Filozofova dcera, básnířka Viola Fischerová, jedna z největších básnířek českých, napsala ke stému výročí narození otce kratinký – snad – epitaf:
Otci

Dnes jsi byl ve všech ústech

Ještě tě nese
cos dělal a psal?
Taková laskavost
mě čekala mezi trsy trávy
růže v růži voda
v kamenu jméno





K sedmdesátým narozeninám Michala Illnera: o významu přátelství

Jiří Musil



U příležitosti 70.narozenin JUDr. Michala Illnera uspořádal Sociologický ústav Akademie věd České republiky dne 27. května 2004 kolokvium, které se zabývalo trendy a problémy sociálního a politického rozvoje obcí, měst a regionů. Byl jsem vyzván, abych na kolokviu pronesl příspěvek. Nezaměřil jsem však své vystoupení na předepsaná témata; zvolil jsem námět, který jim byl na hony vzdálen. Týkal se významu přátelství v soudobých evropských společnostech.
To, že jsem zvolil pro tuto příležitost méně obvyklé sociologické téma, mělo tři důvody. První je osobní, druhý je ryze sociologický a třetí zcela sobecký.
Osobní důvod je srozumitelný: chtěl jsem výběrem tématu naznačit, jak si vážím vztahu s Michalem Illnerem, co pro mne znamená jeho důvěra, a jak je pro mne důležité vědomí, že budu-li něco potřebovat, poradit se s někým, že se mohu spolehnout na to, že u něho nenarazím na nezájem a lhostejnost.
Druhý důvod je ryze profesionální, na výsost sociologický. Zdá se mi, že ve společnostech, kde se velká část manželství dříve nebo později rozpadne, kde stárne obyvatelstvo a rychle roste počet osaměle žijících lidí, kde stoupá počet lidí trpících depresemi, ale také rozsah agresivity uvnitř rodin, kdy je v rodinách stále méně dětí, a kdy se zmenšuje význam příbuzenství, kdy roste soutěživost mezi lidmi a kdy se lidé příliš soustřeďují na úspěch, může přátelství paradoxně znovu nabývat na významu.
Třetí důvod je, jak jsem řekl, zcela sobecký. Předpokládalo by se, že budu chtít hovořit o nějakém tématu spojeném se sociologii města. Rád však otevírám nová, pro mne neotřelá témata, protože se přistihuji při pocitu únavy a dokonce jistého nezájmu, mám-li mluvit o věcech, o kterých často přednáším, o kterých píšu, a vůči kterým musím zachovávat rituály akademické odbornosti. Zároveň jsem požádal o shovívavost: vysvětlil jsem, že to, co bude následovat, budou převážně jen poznámky udiveného čtenáře objevujícího neznámou oblast a také udiveného pozorovatele proměn světa, ve kterém žije. Ale již teď bezpečně vím, že jde o téma závažné a v soudobé sociologii zanedbávané.
V české sociologii je to nepochybně zcela okrajové téma. Ve Velkém sociologickém slovníku je alespoň krátké heslo, které poukazuje na širší okolnosti mizení role přátelství v tzv. moderních, silně vnitřně diferencovaných a kompetitivních západních společnostech. Tuším, že autorem hesla je Jan Keller. Není tam však ani náznak úvahy o možnosti obnovy významu přátelství právě v důsledku vnitřních proměn našeho typu společností. Pokud je mi známo – ale mohu se mýlit – jediným novodobým českým pokusem o systematický pohled na přátelství jako sociologický fenomén byla stať Oty Kleina, tajemníka týmu Radovana Richty o vědecko-technické revoluci, uveřejněna buď v roce 1967 nebo 1968 v Sociologickém časopise. Kolega Klein se tématem nemohl dál zabývat, protože zahynul při autonehodě na cestě z Prahy do Paříže, těsně po sovětské okupaci v roce 1968. Na jedno si však pamatuji – Klein jednoznačně upozorňoval na klesající význam přátelství v tzv. moderních společnostech a na to, že se jím sociologie příliš nezabývá.
Stížnosti na nedostatek přátelství v naší době nejsou, zdá se, ničím novým. Voltaire již v 18.století ve Filosofickém slovníku v hesle o přátelství napsal :“Cit přátelství byl mnohem vřelejší u Řeků a Arabů než u nás. Povídky o přátelství, jež si tito národové vybájili, jsou obdivuhodné; my takových nemáme, na to jsme příliš suší.“ Ale zřejmě nešlo jen o povídky, ale i o vážné přemýšlení. Aristoteles vytvořil typologii přátelství, která je i dosud zajímavá. Rozlišil 1. utilitární přátelství, 2. přátelství pro radost, 3. přátelství v hlubokém slova smyslu. První dva typy jsou nedokonalé a jen třetí, ve kterém partneři obdivuji dobrotu druhého, vzájemně oceňují přínos přátelství a mají radost z přítomnosti druhého, je přátelstvím v pravém slova smyslu. Podobně Cicero rozlišoval mezi povrchním přátelstvím, tj. vztahem mezi lidmi, které spojuje sobecký zájem, a hlubokým přátelstvím sobě podobných lidí co do povah a ctností (jak nesrozumitelné slovo dnes).
Ale co je vlastně přátelství? Definovat, kdo je přítel, je mnohem nesnadnější, než definovat příbuzné nebo sousedy. U příbuzných lze přesně vymezit míru blízkosti nebo vzdálenosti, u sousedů je to obtížnější, ale přesto lze některá sousedství poměrně dobře definovat. Z toho, co jsem četl, se mi zdála nejpřesvědčivější odpověď Georga Simmela. Podle něho – kupodivu oddíl o přátelství je v jeho eseji „Tajemství a tajné společnosti“ v kompendiu „Soziologie“ – patří přátelství vedle manželství k těm vztahům, které se nevytvářejí kolem věcných zájmů, nýbrž jsou založeny „na celé šíři osobnosti“. Jde tu o absolutní duchovní důvěru. Tímto důrazem na Já, které nerozdělené a celé vstupuje do tohoto vztahu, se liší přátelství i od manželství, protože přátelství chybí to, co je tak důležité pro vztah manželský, tj. smyslnost. A je zajímavé, že Simmel viděl něco podobného jako Voltaire : rostoucí diferencovanost společnosti a lidí omezuje naši schopnost plné důvěry, „pravděpodobně má moderní člověk příliš mnoho toho, co musí skrývat, aby mohl mít přátelství v antickém slova smyslu a pravděpodobně jsou dnešní lidé příliš individualizovaní, aby umožnili plné vzájemné porozumění.“
Je tedy zřejmé, že forma i obsah přátelství se měnily v závislosti na významu rodiny, postavení žen, na ekonomickém řádu, samozřejmě také na vzájemných vztazích tříd a vrstev a rovněž tak na ekologii rodiny a práce. V knize Rosemary Bliesznerové a Rebeccy G. Adamsové „Adult Friendship“, která vyšla v Newbury Parku, Londýně a New Delhi v roce 1992, se o tom lze dočíst mnoho zajímavého.
V agrárních společnostech evropského středověku hrálo přátelství ještě významnou roli. Denní život probíhal nejen s rodinou, nýbrž s mnoha dalšími členy společenství. Existovala četná přátelství mezi lidmi odlišného pohlaví a odlišných tříd, a úspěch nezávisel na sociální kompetenci. Postupné formování nukleární rodiny a proces civilizování v Norbert Eliasově smyslu začaly klást větší důraz na soukromí. Začala se také oddělovat sféra práce od sféry rodinné a všechny tyto procesy omezovaly i přátelství a vedly k formování přátelských vztahů po linii rodu, věku a tříd.
Podobná proměna se opakovala i v Americe. Tam po počátečních fázích osídlování, kdy velice důležitou roli hrála otevřenost, vzájemná pomoc, vědomí společenství mezi osadníky, začal růst puritanismus a ten vedl k omezování sociálních kontaktů, zejména žen.
Formy přátelství se měnily na Západě výrazně i v důsledku rozvoje obchodní a průmyslové společnosti. Obecně lze tuto změnu popsat jako pokles významu intimních lidských vztahů mimo rodinu. Začala se rovněž rozlišovat ostřeji přátelství založená na sympatii a citu od přátelství založených na zájmech, převážně obchodních. Nevedlo to ale k zániku přátelství, spíše k obecnému a ostřejšímu oddělení sfér obchodu, utilitárních zájmů a citových a přátelských vztahů.
Diskuse o tom, jak působí na přátelství jak průmyslové, tak i tržní společnosti, jsou dnes již poměrně bohaté a opírají se o výsledky empirických studií. Pokusím se je shrnout pomocí informací z citované práce R. Bliesznerové a R. G. Adamsové.
Většina prací poukazuje na oddělování životních sfér, které nevytváří nejvhodnější podmínky pro formování přátelství. Je také zřejmé, že přátelské vztahy jsou něčím zvláštním a jedinečným ve srovnání se vztahy příbuzenskými, sousedskými, pracovními a obchodními. Zdá se však, že právě proto si přátelství zachovalo důležitou roli i v životě lidí dnešních moderních společností.
Empirické práce také ukazují, že přátelství jsou založena na sociální homogamii, především na homogamii statusu a hodnot. Zde bych však chtěl poznamenat, že někdy společný zájem, koníček, stírá význam statusu, a lidé z různých vrstev se stávají přáteli, protože mají společný zájem, např. o sbírání známek, o pěstování zahrad pod. Ale je pravděpodobné, že sociální homogamie je v tomto ohledu skutečně důležitá. Shoda v hodnotách, v sociálním postavení vyjádřená konkrétním přátelským vztahem pak pomáhá formování identity lidí, vzájemnému zařazování, vzájemné pomoci. Zdá se, že přátelství lépe než byrokratické vztahy řeší netechnické úkoly, před kterými lidé stojí. Oblast rad, pomoci, útěchy, je i v moderní společnosti prostorem, ve kterém je vedle rodiny nejúčinnější přátelství. Jinou otázkou je, zda moderní společnost vytváří podmínky pro existenci přátelství. Myslím, že moderní člověk potřebuje přátele, ale často je nemá, nebo nemůže mít.
V poslední době se studuje rovněž vztah gender a přátelství. Většina prací v minulosti se zabývala především přátelstvím mezi muži. Dnes se již ví, že přátelství mezi muži a ženami jsou odlišná, což má zřejmě kořeny v oddělování životních sfér mužů a žen v měšťanských společnostech. Pro některé ženy se přátelství v tomto typu společnosti stávalo důležitým i proto, že pro mnohé z nich nebyl dosažitelný ideál silného citového svazku v manželství.
O dnešní situaci přátelství u nás toho víme velmi málo. Pokusím se na základě nesoustavného pozorování naznačit stav věcí. Myslím, že už nepůsobí příliš významně oddělování životních sfér mužů a žen. Stačí v tomto ohledu srovnávat dnešní život na nějakém řeckém ostrově, nemluvě o životě v tradičním marockém městě, s životem společnosti našeho typu.. Soudím také, že toto oddělování životních sfér nebylo v české společnosti nikdy tak silně rozvinuté jako v některých zemích západní Evropy. Stačí v této souvislosti vzpomenout na německé buršácké studentské spolky, na anglické public schools, anebo i na staré anglické hospody, francouzská intelektuální sdružení. Nepochybně tady z hloubi historie na západoevropské společnosti působila židovsko-křesťanská náboženská tradice a s ní spojené životní formy.
Do značné míry je naše současná situace určována strukturálními změnami. Stále méně je rodin, kde žije společně více generací, kde jsou vzdálenější příbuzní, rodiny jsou stále menší, roste počet domácností o jedné osobě a dvoučlenné domácností jsou u nás dnes nejpočetnějším druhem tzv. cenzovních domácností; je jich více než polovina. Neobyčejně vysoký je počet vdov a roste i počet vdovců. Situace těchto osamocených mužů je velmi obtížná. Myslím, že R.E. Pahl, který nedávno vydal v Anglii knihu o přátelství, má pravdu, když poukazuje na to, že jak struktura soudobých západních společností, tak i jejich silná kompetitivnost, nadměrné soustřeďování na status a na okázalý konsum vede k tomu, že i mezi vnějšně úspěšnými lidmi je velmi málo těch, kdo jsou hluboce vnitřně spokojeni. A nejen to - rostoucí pocit osamělosti, který je pro mnohé lidi v takové situaci příznačný, nutně vede k psychickým potížím.
Přesto je patrné, že jak v našem typu společnosti, tak i na Západě, vedle sil a strukturálních změn, které působí proti vzniku hlubších vztahů, působí již síly, které stimulují vytváření nepovrchních citových vztahů i mimo rodinu. To je podporováno tím, že se rozkládá formální rozčleňování společností podle gender rolí, příbuzenství, práce a snad i statusu. A navíc stále větší počet lidí podle mého názoru pociťuje potřebu vymanit se z takového způsobu života, ve kterém jsou především v roli soutěžících, navzájem se srovnávajících a v podstatě stále neuspokojených. Hledají také vztahy založené na důvěře a na vzájemnosti. Snad by se dalo říci s kanadskou socioložkou Mettou Spencer, že hledají vztah, „ve kterém je člověk schopen být takovou osobou, jakou chce skutečně být“. Možná, že najdou-li tyto vztahy, budou i výkonnější a lépe připraveni na svět soutěže a nezbytné instrumentální racionality, která je součásti světa, ve kterém žijí. Představa, že lze přenést obecné principy přátelství do organizace společností našeho typu je nerealistická, ale stejně nerealistická je pravděpodobně i představa, že může existovat dobrá a spokojená společnost bez existence těchto vztahů vzájemnosti.





Johan Goudsblom v Praze
Zdenka Vajdová



Ve dnech 1. – 5. prosince byl v Praze prof. Johan Goudsblom s manželkou, který přijal pozvání Sociologického ústavu AV ČR a Masarykovy české sociologické společnosti.
Johan Goudsblom (1932 Bergen) byl v letech 1968-1997 profesorem sociologie na Amsterdamské univerzitě, dnes je Emeritus Professor téže univerzity. Setkání se sociologickým myšlením Norberta Eliase, a také osobní setkání s ním na 3. světovém sociologickém kongresu v Amsterodamu v roce 1956, mělo velký vliv na jeho vlastní práci. Figurativní sociologie (Figurational Sociology) a procesuální sociologie (Process Sociology) Norberta Eliase se stala doménou jeho uvažování a on sám patřil k prvním, kdo usiloval o prosazení díla Norberta Eliase v době, kdy bylo ještě neznámé jak v Holandsku tak jinde.
Profesor Goudsblom rozsáhle publikuje v mnoha jazycích. Ke knihám publikovaným v angličtině patří Dutch Society (1967), Sociology in the Balance (1977), Nihilism and Culture (1980), Fire and Civilization (1992). Je spolueditorem (s E.L. Jonesem a S. Mennellem) knihy The Course of Human History: Economic Growth, Social Process and Civilization (1996). Spolu se S. Mennellem je editorem knih The Norbert Elias Reader (1998) a Norbert Elias on Civilization, Power and Knowledge (1998); je také editorem Mappae Mundi (2003).
Je členem tříčlenné správní rady (the Board of Trustees) Nadace Norberta Eliase od jejího založení. Nadace byla založena z iniciativy Norberta Eliase v roce 1983, první členy správní rady jmenoval ještě Norbert Elias, s cílem stimulovat výzkum v sociálních vědách. Nadace Norberta Eliase věnovala knihovně Sociologického ústavu kolekci knih po povodních v roce 2002.
S profesorem Goudsblomem přijela jeho manželka Maria Goudsblom-Oestreicher, kterou poutá k České republice rané dětství. Narodila se v roce 1936 v rodině židovského lékaře dr. Felixe Oestreichera v Karlových Varech. Perzekuce Židů nakonec dostihla rodinu v Amsterodamu a dostala do koncentračního tábora Westerbork a Bergen-Belsen, kde přežili od listopadu 1943 do května 1945. Měsíc po osvobození rodiče zemřeli. Každodenní poznámky, které si v tomto období dr. Oestreicher psal, se zachovaly a spolu s dalšími rodinnými dokumenty se vrátily do rukou paní Marii Goudsblom-Oestreicher v roce 1989. V roce 2000 publikovala Maria Goudsblom-Oestreicher poznámky svého otce v němčině pod názvem Ein jüdischer Arzt-Kalendar (Deník jednoho židovského lékaře). Zmíněné „další rodinné dokumenty“, především dopisy rodičů příbuzným v Amsterodamu, dovolily zrekonstruovat obraz života rodičů a tří dcer v Karlových Varech před jejich útěkem do Holandska a Deník jím uvést.
Profesor Goudsblom přijal pozvání, aby v průběhu své návštěvy vystoupil před českou sociologickou obcí. Zvolil si pro ně téma Oheň a civilizace (Fire and Civilization). Ve čtvrtek 2. prosince se tedy konal na Sociologickém ústavu mimořádný seminář a 62. Gellnerovský seminář, na němž vzácný host vystoupil z uvedeným tématem. Semináře se zúčastnilo cca 27 lidí, otázky a komentáře k přednesenému tématu byly početné. Diskuse o dalších eliasovských tématech pokračovala s hosty i následující den, tentokrát v užším kroužku lidí, zajímajících se o figurativní studia.
Na závěr této informace je třeba tlumočit poděkování hostů Sociologickému ústavu AV ČR a Masarykově české sociologické společnosti za pozvání do Prahy. Profesor Goudsblom později ocenil setkání s českými kolegy a kolegyněmi a vyjádřil naději, že figurativní studia v české sociologii nebudou představovat prázdnou množinu. Lze jenom doufat, že navázaný vztah s Amsterodamem a figurativními studii nevyprchá do ztracena.




Emil Lederer - téměř zapomenutý sociolog

Magdalena Královcová



Jméno plzeňského rodáka Emila Lederera (1882 - 1939) nám dnes již mnoho neříká. Za svého života však patřil k významným postavám německé ekonomie a sociologie. Z rodné Plzně odešel studovat do Vídně, jeho akademická kariéra se započala roku 1910 na universitě v Heidelbergu a byla završena v nucené americké emigraci, kde Lederer zastával funkci děkana známé newyorské New School for Social Research. Za svého poměrně krátkého života napsal množství odborných článků a studií a publikoval několik knih. Jako vysokoškolský pedagog působil na třech kontinentech a k jeho studentům patřili Jacob Marschak, Cora Berlinerová, Hans Speier či Robert A. Musgrave.
Pozoruhodná je šíře jeho vědeckého záběru. Ve svých raných článcích se zabývá bytovou problematikou a spekulacemi s pozemky, potom nastupuje kritika Marxe, analýza hospodářských organizací, doktorská práce o důchodovém pojištění soukromých zaměstnanců, habilitační práce o otázkách moderní zaměstnanosti a první významná kniha Soukromí zaměstnanci v moderním hospodářském vývoji o postavení zaměstnanecké třídy v moderním hospodářství. Ve dvacátých letech se Emil Lederer zcela přeorientoval na oblast ekonomie a publikoval podrobné ekonomické analýzy německé hospodářské krize. V americké emigraci se potom opět vrací k sociologii a předmětem jeho posledního a z dnešního pohledu zřejmě i nejvýznamnějšího díla Masový stát (State of the Masses) je masový stát a totalitarismus.
Emil Lederer se narodil roku 1882 v Plzni v rodině židovského obchodníka. Po maturitě studoval práva a ekonomii na vídeňské universitě, kde navštěvoval slavné semináře Eugena Böhm-Bawerka. K jeho spolužákům patřili například Joseph Alois Schumpeter, Rudolf Hilferding či Otto Bauer. Po studiích nějaký čas pracoval u obchodních soudů, později u Dolnorakouského živnostenského spolku. Začíná také publikovat první odborné články. V této době se oženil s Emmy Seidlerovou, dcerou bohatého maďarského továrníka. Díky sňatku pronikl do skupiny budapešťských levicových intelektuálů, kde se seznámil s Karlem Mannheimem a Georgem Lukácsem.
Zásadním se pro Ledererovu další kariéru stává rok 1910. Je totiž jmenován redakčním tajemníkem odborného časopisu Archiv pro sociální vědu a sociální politiku (Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik), který vydávají profesoři heidelberské university Max Weber, Werner Sombart a Edgar Jaffé. Lederer tedy odchází do Heidelbergu, kde se o rok později habilituje a začíná zde svoji pedagogickou dráhu jako soukromý docent. Roku 1913 mu vychází důležitá třísetstránková publikace Soukromí zaměstnanci v moderním hospodářském vývoji (Die Privatangestellten in der modernen Wirtschaftsentwicklung). V této knize se Lederer jako vůbec první pokusil podat systematický výklad o problematice soukromých zaměstnanců, které považuje za zcela novou společenskou vrstvu. Zabývá se zde jejich vztahy k ostatním vrstvám a neopomíná ani jejich specifickou výdajovou strukturu.
První světová válka, která s sebou přináší celou řadu podstatných ekonomických i společenských změn, má samozřejmě dopad i na Ledererův badatelský zájem, jenž se postupně odvrací od sociologických analýz k ekonomickým tématům. Po válce je potom vyzván, aby jako odborník zasedal v německé i rakouské socializační komisi, jejichž úkolem bylo prodiskutovat a připravit znárodnění průmyslu. Touto aktivitou si sice Lederer vysloužil kritiku ze strany Maxe Webera, sám byl však přesvědčen, že mezi povinnosti vědců též patří politicky se angažovat ve prospěch společnosti.
Roku 1922 se konečně dočkal jmenování řádným profesorem. Zároveň také přijímá nabídku k hostování na císařské universitě v Tokiu, kde pobývá mezi lety 1923 - 1925. Zkušenosti z této vzdálené a kulturně zcela odlišné země později spolu se svou ženou Emy popsal v knize Japonsko – Evropa. Proměny Dálného východu (Japan – Europa. Wandlungen im Fernen Osten). Během roku 1924 se manželé Ledererovi na nějaký čas vrátili zpět do Evropy, neboť víme, že Emil Lederer se v tomto roce na universitě v Heidelbergu poprvé setkal s ředitelem newyorské New School for Social Research Alvinem Johnsonem, který přijel do Německa, aby na vlastní oči uviděl tamní hospodářskou krizi. S Emilem Ledererem se velmi rychle spřátelil. Ani jeden z nich tehdy ještě netušil, za jak pohnutých okolností se setkají o devět let později.
Po Ledererově návratu z Japonska se německá hospodářská krize dále prohlubuje. Z tohoto důvodu se jeho badatelský zájem zcela přesouvá na pole ekonomie. K hlavním tématům jeho analýz patřila zejména nezaměstnanost, jež podle jeho názoru ohrožovala udržení demokracie a další existenci Výmarské republiky. Opět se silně projevilo jeho životní přesvědčení, že vědci by se měli politicky a společensky angažovat. Celou řadou veřejných přednášek a populárních článků se proto snažil přesvědčit odbory i vládu o tom, že je třeba změnit směr hospodářské politiky.
Pokračuje i ve své pedagogické činnosti. Úzce spolupracuje s Alfredem Weberem, který na heidelberské universitě vede nově založený Institut pro sociální a státní vědy (Institut für Sozial- und Staatswissenschaften). Toto pracoviště představovalo styčný bod mezi vědou a veřejností a jeho cílem bylo formovat angažovanou elitu pro novou německou demokracii. Pro republikánsky smýšlející studenty tohoto institutu představoval Lederer velký vzor, a to především svým politickým chápáním poslání vědy ve společnosti.
Emil Lederer nikdy nebyl děkanem ani nepatřil do samosprávného orgánu univerzitního senátu, přesto však měl určitý vliv na složení pedagogického sboru. Roku 1921 tak mohl jeho zásluhou v Heidelbergu začít přednášet Karl Mannheim. Po nelehkém boji s fakultou a akademickým senátem se Ledererovi o pět let později podařilo prosadit i Mannheimovu habilitaci. Lederer se zastával také matematika Emila Gumbela, kterého chtěl akademický senát zbavit oprávnění k vyučování, protože veřejně vystupoval jako zástupce Německé ligy pro lidská práva. Atmosféra na univerzitě začínala být značně vyhrocená, protože heidelberští studenti ve srovnání s ostatními univerzitami velmi brzy podlehli nacistickému vlivu. Lederer odtud odešel již v říjnu roku 1931, kdy mu byla ministerstvem kultury přidělena katedra na universitě v Berlíně.
V Berlíně Lederer zůstal pouze tři semestry, což byla doba příliš krátká na to, aby mohl dosáhnout nějakých hmatatelných výsledků a vybudovat si svůj okruh studentů. Po Hitlerově nástupu k moci se otevřeně angažoval proti nacionálnímu socialismu. V únoru 1933 s Albertem Einsteinem a dalšími intelektuály zorganizoval kongres „Svobodné slovo“ (Das freie Wort). Krátce na to, 27. února 1933, vypukl požár říšského sněmu, jenž byl pro nacisty první záminkou k systematickému pronásledování jejich odpůrců. Lederer byl naštěstí pozván do Paříže na konferenci o technickém pokroku a nezaměstnanosti. Z Berlína odjel 1.dubna 1933, což byl shodou okolností první den organizovaného bojkotu Židů, a už se sem nikdy nevrátil.
Emilu Ledererovi je právě padesát let a ocitá se ve velmi nejisté životní situaci. Z Paříže se uchyluje do Londýna a přemýšlí, co dál. V Německu jej nic dobrého nečeká a zdá se, že ani do jiných evropských zemí se mu, na rozdíl od jeho kolegů, příliš nechce. Opatrně se začíná vyptávat amerických sociologů, zda by mu mohli zprostředkovat přednášky ve Spojených státech.
Ve stejné době začal v Americe jednat i Alvin Johnson, zakladatel a ředitel newyorské New School for Social Research. Německo naposledy navštívil v roce 1932, kdy mu řada německých kolegů včetně Lederera pomáhala vypracovat jednotlivá hesla pro jeho velký projekt Encyklopedie sociálních věd (Encyclopedia of the Social Sciences). Od té doby Alvin Johnson bedlivě sledoval německé dění, a když 6. dubna 1933 vydal Adolf Hitler nařízení, na jehož základě byli okamžitě propuštěni všichni státní zaměstnanci židovského původu, měl již promyšlený plán. Rozhodl se založit německou universitu v exilu. Okamžitě začal shánět potřebné finanční prostředky. Naštěstí se mu velmi rychle podařilo pro svůj plán získat Hirama Halleho, bohatého obchodníka s ropou, který mu daroval částku 120 000 dolarů, což představovalo rozpočet university na první dva roky. Na konci května 1933 tak mohl Johnson poslat do Evropy svého asistenta Mimse, aby vyhledal Emila Lederera a seznámil jej s celým projektem. Johnson si totiž zatím nic netušícího Lederera vybral jako svého hlavního spolupracovníka. Znal jej již řadu let a byl přesvědčen, že právě Lederer, jako výborný znalec prostředí německých universit, mu může pomoci získat pro universitu v exilu ty nejlepší vědce a pedagogy.
Emil Lederer přijal Johnsonovo pozvání do New Yorku i jeho nabídku. Sestavili spolu seznam členů budoucího pedagogického sboru a odjeli zpět do Londýna, kde po dobu jednoho měsíce vedli přijímací pohovory s potenciálními zájemci. Oproti Johnsonovým předpokladům nebylo toto vyjednávání vůbec snadné. Pro většinu německých vědců bylo v roce 1933 ještě nepředstavitelné, že by měli odejít do Ameriky. Domnívali se totiž, že situace v Německu je pouze přechodná a raději si hledali místa na evropských universitách. Byl to případ Karla Mannheima, Adolfa Loweho i Jacoba Marchaka, o které přitom Alvin Johnson velmi stál a jejich odmítnutí pro něj bylo velkým zklamáním. Řadu vědců se také Ledererovi a Johnsonovi z Londýna vůbec nepodařilo kontaktovat. Bylo zapotřebí vydat se přímo do Německa. Johnsonovi však k tomu chybělo potřebné jazykové vybavení a Lederer se oprávněně obával, že by jej nacisté okamžitě zatkli. Pomocnou ruku jim podal Hans Speier, bývalý Ledererův berlínský asistent, který nebyl Žid a zatím se politicky neangažoval, takže mohl relativně bezpečně osobně předávat nabídku dalším kandidátům. Za několik týdnů se podařilo sestavit první pedagogický sbor a v říjnu 1933 zahájila universita v exilu výuku. V roce 1934 ji Alvin Johnson oficiálně spojil se svojí New School, a tak vznikla Graduate Faculty for Social and Political Science of the New School for Social Research. Jejím prvním děkanem byl zvolen Emil Lederer.
Ledererova emigrace trvala pouhých šest let. Již v květnu roku 1939 totiž předčasně umírá. I za tuto poměrně krátkou dobu však Emil Lederer mnohé stihl. Přednášel americkým studentům, byl redaktorem školního časopisu Social Research, účastnil se četných vědeckých konferencí a samozřejmě dál pokračoval ve své vědecké a publikační činnosti. Roku 1936 dopsal pro Mezinárodní úřad práce v Ženevě rozsáhlou vícejazyčnou studii Technický pokrok a nezaměstnanost (Technischer Fortschritt und Arbeitslosigkeit). Vrací se také k sociologii. Jako většina jeho kolegů se i on snaží nějak se vypořádat se situací v Německu, s nacismem a hrozbou světového konfliktu. Těsně před smrtí se mu ještě podařilo dokončit rukopis knihy Masový stát (State of the Masses), která vyšla v USA roku 1940 a setkala se s velkým ohlasem. Ve víru válečných událostí se bohužel na Emila Lederera i na jeho v mnoha ohledech průkopnické a prozíravé poslední dílo zapomnělo. Teprve roku 1995 vyšel Masový stát v německém překladu a v letošním roce (2004) byl vydán v italštině. Snad se jeho autor, Emil Lederer z Plzně, v budoucnu dočká takového uznání i v zemi, kde se narodil.
 

Vytvořeno Jeseniky.org 2009 v Joomla!. Platné XHTML a CSS.