Peripetie Masarykovy české sociologické společnosti

(nejen v letech 1989-2002)

Miloslav Petrusek

 

Ačkoliv úkolem tohoto informativního textu je zpráva o činnosti Masarykovy české sociologické společnosti v posledních deseti letech, lze se jen obtížně obejít bez orientačního pohledu do minulosti - a není to dáno jen osobní „historickou obsesí" autora: minulost umožňuje srovnání, zneklidňuje, nabádá a kára, ale současně uvádí na pravou míru zbytečně traumatické pocity, jež se nás občas zmocňují, srovnáváme-li v paměti (a bez pohledu do pramenů) „zlatá léta" minulá s pochmurnou současností a ještě temnějším výhledem do budoucna.

 

Nutný pohled na léta minulá

Sdružení sociologů do jakési profesionální obce (či tradičněji řečeno - „komory") počíná rokem 1925, kdy byla v lednu z iniciativy Emanuela Chalupného ustavena Masarykova sociologická společnost, jejímž prvním předsedou se stal první profesor sociologie na Univerzitě Karlově Břetislav Foustka. Společnost pořádala přednášky, besedy a setkání na témata velice různorodá, ale zdá se, že vždycky zajímavá: J. L. Fischer přednášel na téma Společnost třídní či beztřídní, Karel Galia O součinnosti sociologie s naukami náboženskými, Jindřich Frohmann O nábytku jako výtvoru sociologickém a uměleckém... atd. Společnost vykračovala také do veřejnosti - v roce desetiletí československé státnosti, v roce 1928, uspořádala cyklus přednášek Otázky moderní sociologie, který byl pozoruhodným dokladem tehdejší podoby sociologie „abstraktní" (témata: sociální instinkty, skupiny, životní cyklus, vývoj národů, pojetí pokroku a základy sociální patologie) a „konkrétní" (mužství a ženství ve společnosti, sociologie rodiny, problém homosexuality, sociologie náboženství, morálky, umění, národa, novin a rozhlasu, veřejného mínění, ale také vůdcovství, lidské bolesti a štěstí a šílenství z hlediska sociologického). Prostý přehled témat nás přesvědčuje, že motivy jsou konstantní, proměnlivé je pouze jejich pojetí.

Pro české spolkaření je ovšem příznačné, že trpí vnitřními krizemi a schizmaty, a to i v době, kdy spolek (v tomto případě Masarykova sociologická společnost) má 48 řádných a 80 mimořádných členů. V roce 1937 se totiž od Masarykovy sociologické společnosti oddělila „pražská skupina" vedená profesorem Josefem Králem, která ustavila Společnost pro sociální bádání (1937) s vlastním časopisem (Sociální problémy - vycházel ale již od roku 1931). V roce 1940 samozřejmě společenství sociologů ztrácí přídomek „Masarykova" společnost, mění se v Sociologickou společnost, aby se v roce 1946 sice obnovilo, ale pouze v Brně - Masarykova sociologická společnost dostala dokonce do vínku jiný přídomek, totiž „se sídlem v Brně". Tam také pokračovala ve vydávání „oficiálního" časopisu Společnosti - Sociologické revue, jež byla založena jako čtvrtletník v roce 1930 (ostatně prvním vydavatelem byl Sociologický seminář Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a redigoval ji neúnavný Arnošt Inocenc Bláha spolu s J. L. Fischerem a E. Chalupným). Společnost pro sociální bádání přežila i nacistický protektorát (měla okolo 20 členů, kteří se aktivně scházeli a diskutovali), formálně vlastně nezanikla nikdy. Pokusy o její spojení s nově vzniklou Československou sociologickou společností při Československé akademii věd (byla založena 10. 4. 1964) byly neúspěšné, i když Josef Král byl zvolen v roce 1968 jejím čestným předsedou. Důvody jsou vcelku pochopitelné: nově vzniklá ČSSS při ČSAV byla sice výrazem jakéhosi duchovního posunu, proměny intelektuálního klimatu v tehdejší Československé socialistické republice, byla skutečně na „straně a vládě" vyvzdorována, nicméně její existence byla podmíněna konformitou vůči vládnoucí ideologii - konformitou zčásti vnucenou, zčásti spojenou s iluzí, že socialismus je možné proměnit (v neposlední řadě pomocí „sociologických prostředků") ve snesitelný a konec konců lidský režim. Právě odpor k této konformitě členy Královy Společnosti vedl k tomu, že se s ČSSS nikdy neintegrovali - další společenský a politický vývoj v zemi i v ČSSS jim měl dát za pravdu.

V době svého vzniku, tedy v roce 1964 (prvním předsedou byl zvolen Jaroslav Klofáč), měla ČSSS 748 členů -je přirozené, že to nemohli být a nebyli profesionální sociologové, z nichž většina po únoru 1948 emigrovala nebo byla z veřejného života vyloučena, sociologie sama byla -jak je starší generaci sociologů důvěrně známo - prohlášena a pokládána za „buržoazní pavědu", za nadbytečný intelektuální produkt degenerované buržoazní vědy, kterou marxisticko-leninská teorie přece k ničemu nepotřebuje. Byli to tedy sociologové-amatéři, sociologové-nadšenci a sociologové-převlékači, totiž ti, kteří chtěli aspoň jménem „sociologie" pozměnit svou minulost spojenou obvykle s takovými (dnes již málo pochopitelnými) obory, jako byl „vědecký komunismus" nebo „vědecký atheismus". Ti poslední netušili, jak málo prozíraví jsou - čas opravdové změny totiž ještě nenastal.

 

Uvádím tyto skutečnosti ze dvou důvodů:

1. aby bylo patrné, že „masová" Sociologická společnost byla příznakem jak dobové konjunktury, tak upřímného zájmu veřejnosti o sociologii, což s sebou nutně neslo i to, že Společnost byla vnitřně neobyčejně diferencovaná - ani ne tak názorově (a vůbec již ne „paradigmaticky"), jako spíše profesionální úrovní, mírou postupně získávané profesionality,
2. aby se nepěstoval mýtus, že Sociologická společnost 60. let byla jakýmsi pokračováním násilně přerušené kontinuity: nebyla, protože vznikala na základě jiných ideových zdrojů a podnětů (marxismus, neomarxismus, západní levicová sociologie, ale i neopozitivismus ve vazbě na empirický výzkum) a sdružovala z větší části generaci, která již neprošla ani Bláhovým, ani Královým „sociologickým seminářem". Ojedinělé pokusy (iniciované zejména Pavlem Machoninem) integrovat „starou gardu" do nové struktury (například Josefa Krále, J. L. Fischera, ale také Karla Galiu) byly úspěšné jen částečně, i když svou manifestační a zčásti věcnou funkci měly.

 

Masová Společnost rozvinula mnohostrannou činnost, vytvořilo se 12-15 sekcí pro řadu sociologických odvětví, konaly se semináře, konference, ba sjezdy, byli zváni zahraniční sociologové z východu i ze západu a zdálo se, že se sociologické nebe vyjasňuje na všech stranách.

 

Rok 1968 byl však zlomovým rokem nejen svým průběhem, ale zejména svými důsledky. Je nepochybné, že na průběhu tzv. Pražského jara měla svůj podíl i sociologická obec, ostatně zaplatila za to přiměřenou cenu. Dobově přiměřené ocenění jí dal tehdejší historik československé sociologie, který napsal, že „Československá sociologická společnost brzy ztrácela charakter socialistické vědecké instituce a v krizových letech se dala plně do služeb pravicových sil"... Komu čest, tomu čest. Výsledkem byla „přeregistrace členů" Společnosti, akt, který samozřejmě neměl žádný právní podklad, ve Stanovách o žádné přeregistraci nikdy nebylo ani slovo, šlo tedy o kamuflované, ale faktické vylučování těch, kteří „politicky neobstáli": po „přeregistraci" klesl počet členů z původních 1100-1200 členů v roce 1968 na 432 (v roce 1972). Velmi podstatný a zaznamenáníhodný je ale tento fakt: po listopadu 1989 se všechny dokumenty o „přeregistraci" jaksi záhadně ztratily, takže se nedá dokumentovat, ani kdo tuto akci vedl, ani kdo ji inicioval, ba ani kdo na ni konkrétně doplatil - rekonstrukce by byla tak složitá, že její efekt by neodpovídal vynaložené námaze.

 

Jak už je dobrým českým zvykem. Společnost se nakonec vnitrně regenerovala a postupně se proměnila v jakousi „paralelní strukturu", která umožňovala aktivní práci v oboru - alespoň v podobě přednášek, účasti na seminářích, rozvoji interpersonálních kontaktů atd. - i těm, kteří z profesionálních struktur (z Akademie věd, z vysokých škol, z některých výzkumných ústavů) byli nuceni odejít a jimž bylo znemožněno publikovat a veřejně vystupovat. V této své nezastupitelné roli sehrála i těžce pošramocená Sociologická společnost mimořádně pozitivní úlohu, protože udržovala jakousi vnitřní personální a profesní kontinuitu i přes vůli mocných. Její „volené orgány" byly ovšem předem nominovány dokonce sekretariátem Ústředního výboru KSČ, ale to byla jen nepatrná daň za relativně svobodomyslné ovzduší, které se postupné ve Společnosti vytvářelo - v neposlední řadě díky kontaktům se slovenskými kolegy.

 

Společnost totiž byla -jako většina ostatních institucí tehdejšího Československa — asymetrická. Existovala Československá sociologická společnost a samostatná. Slovenská sociologická společnost, která však neměla„český analogon". Tehdy jsme to jako anomálii ani nepociťovali a v činnosti Společnosti se to nijak negativně neprojevovalo.

 

V závěru „normalizačního období" měla ale Sociologická společnost sehrát ještě jednu nikoliv nedůležitou dramatickou hříčku, kterou jako by inscenoval sám Václav Havel (který arciť o existenci Společnosti neměl asi povědomí): v prosinci roku 1988 se konala Valná hromada Společnosti,která měla mimo jiné zvolit své orgány, tedy de facto stvrdit kandidátku navrženou „stranickými orgány" (což se vědělo, ale mluvit se o tom nesmělo). Jako blesk z čistého nebe se objevil návrh (podal jej Hynek Jeřábek), aby se nehlasovalo o předem navržené kandidátce, ale aby se navrhla nová nominace - z pléna. Důsledkem tohoto nebývalé demokratického aktu bylo ovšem to, že do Hlavního výboru nebyli zvoleni - až na tři výjimky - žádní z navržených a stranicky posvěcených kandidátů a naopak byli zvoleni někteří dosud zcela marginalizovaní členové sociologické obce. Na pomstu již ale nebyl ani čas a snad ani odhodlání a chuť.

 

Léta 1989-2002

Během roku 1989 zakládá Josef Alan polooficiální Sociologickou iniciativu, která začíná pracovat na projektech alternativního vývoje československé společnosti (nelze samozřejmě zamlčet, že v té době bušila i do českých vrat sovětská „perestrojka" a „glasnosť"). Brzy po 17. listopadu 1989, konkrétně 7. prosince, vzniká Sociologické fórum, jehož prvními mluvčími jsou Josef Alan, Martin Potůček, Jiří Musil a Miloslav Petrusek. Fórum se vymezuje ve vztahu k oficiální Sociologické společnosti jako otevřenější (jejími členy se mohou stát nejen profesionální sociologové, ale i studenti a zájemci o sociologii), jako radikálnější (žádá personální změny, mluví se dokonce o „etickém perfekcionismu") a jako vstřícnější k jiným vědním oborům (spolupracuje s Ekonomickým fórem. Zdravotnickým fórem aj.). Je dokonce vypracován projekt revitalizace oboru (návrat vyloučených do akademických a vědeckých struktur, radikální změna struktury výuky sociologie a samozřejmě zrušení oficiálně akreditované „marxisticko-leninské sociologie" jako studijního oboru) a schéma prací na „výhledech sociálního vývoje ČSSR po listopadu 1989".

 

Počáteční euforie postupně opadla. Sociologické fórum stejně jako analogická fóra ukončilo svou činnost v květnu 1990 a zdálo se, že nastal nejvhodnější čas pro revitalizaci Sociologické společnosti. Stalo se tak zčásti. Především dlužno zdůraznit, že do Sociologické společnosti se vrátila většina těch, kteří byli v minulých letech z oboru vyhnáni a různým způsobem diskriminováni, na druhé straně však nikdo z ní nebyl ani vyloučen, ani „kádrován"; nejkompromitovanější z obce odešli sami a ti, kteří se pokládali za „marxisty duchem", nebyli žádným způsobem ostrakizováni. Zda to všechno tak bylo dobře nebo ne, je předčasné soudit.

 

Není však možné pominout elementární fakt, že vnější podmínky pro „spolkovou činnost" se změnily a že původní funkce, které Společnost plnila (šíření povědomí o sociologii ve veřejností, vzájemná výměna informací, rozvoj jednotlivých konkrétních disciplín na horizontální úrovni, tj. na úrovni kontaktů mezi prostorově oddělenými pracovišti, ale i prosté rozvíjení mezilidských vztahů v sociologické obci), na sebe vzala věcně i personálně více či méně restrukturovaná a nově vzniklá pracoviště, zejména znovuustavený Sociologický ústav a katedry sociologie vysokých škol včetně nových kateder na nových fakultách. To na jedné straně obor obecně oživilo, na druhé straně vyvolalo nutně podstatně menší poptávku po aktivitě Společnosti samotné. Obecně můžeme tento proces charakterizovat jako vnitřní diferenciaci sociologické obce z hlediska dělby práce - některé funkce se osamostatnily (zejména organizovaná setkávání, pořádání seminářů, realizace konferencí), některé zanikly, některé se vytvořily nově (nakladatelská činnost sociologické literatury), ale mimo Sociologickou společnost. Nezmínit je alespoň v tomto kontextu by ovšem znamenalo podstatné zkreslení pohledu na činnost a podobu celé sociologické obce a jejích aktivit.

 

Slovenská sociologická společnost se osamostatnila dříve, než se rozpadl společný stát, čímž se v podstatě jen delegitimizovala existující asymetrie: po odchodu Slovenské sociologické společnosti ze „svazku" Československé sociologické společnosti vzniká v České republice vlastně nová společnost, která se vrací k tradičnímu názvu a přijímá jméno zakladatele oboru v Čechách - T. G. Masaryka.

 

Proměny společenských funkcí naší MČSS se odrazily i v tom, že z iniciativy Jana Řeháka byly vypracovány nové stanovy, které lépe odrážely její aktuální („transformovaný") stav, možnosti i perspektivy. Jednou z významných změn bylo to, že funkce předsedy se volila tak, že se současně per rollam volí tři místopředsedové, kteří se v dohodnuté posloupnosti po roce ve funkci předsedy střídají: tento postup se ukázal jako efektivní a sociologická obec jej akceptovala.

 

V první polovině 90. let se dařilo ještě realizovat jak velké, tak dílčí akce. V letech 1990 a 1992 proběhla Valná shromáždění s průvodními vědeckými konferencemi, v květnu 1995 z iniciativy Martina Potůčka a Miloslava Petruska se uskutečnila konference Československá sociologie 1945-1995, která rekapitulovala ve vzpomínkách účastníků minulých dějů i v analytických referátech peripetie poválečného vývoje československé sociologie - tentokráte již jen se symbolickou účastí slovenských kolegů.

 

V listopadu 1995 z iniciativy Jiřího Buriánka, Pavla Machonina a Martina Potůčka se uskutečňuje konference o transformaci české společnosti. Z velkých akcí tohoto období nutno připomenout ještě Slovensko-české dny v roce 1999 (z české strany se aktivně účastnili zejména Pavel Machonin, Milan Tuček, Eliška Rendlová, Zdena Mansfeldová, Jiří Večerník, František Zich aj.). V únoru 2000 se konalo Valné shromáždění, které uzavíralo vědeckou konferenci o sociologických aspektech postavení České republiky v Evropě a o modernizačních procesech probíhajících v české společnosti. Konečně v listopadu 2000 se konalo setkání věnované masarykovskému výročí TGM a soudobá světová sociologie (hlavní referáty přednesli Jiří Musil, Miloslav Petrusek a slovenský kolega Robert Klobucký).

 

V polistopadovém období značně poklesl rozsah činnosti dřívějších 13 sekcí - nepochybně znamenitě si počíná sekce sociální patologie vedená Kazimírem Večerkou a sociologie zemědělství vedená Věrou Majerovou (uveďme pro ilustraci aspoň Český venkov na přelomu tisíciletí, seminář organizovaný v kooperaci s Nadací Antonína Švehly, Českou zemědělskou společností, českou pobočkou Evropské společnosti pro rurální sociologii aj.- 1997), ale i sekce integrálního studia člověka vedená Alexandrem Fázikem a Martinem Matějů. Z aktivit sekce pro sociální patologii, která si nepochybně uchovala nejjednoznačnější kontinuitu a současně radost ze společného dělného setkávání, uvádím: Sociální patologie včera, dnes a zítra(1994), Dynamika sociálně patologických jevů v současnosti (1996), Dny sekce sociální patologie (1998), Asocialita a antisocialita mladých lidí (2000) a další.

 

MČSS byla v kontaktu s Evropskou sociologickou asociací (evropská konference v Amsterodamu byla zastoupena i našimi sociology) a Jiří Musil se stal na sklonku 90. let předsedou sdružení evropských sociologů. V roce 1999 v Praze proběhlo zasedání výzkumného výboru 19 International Sociological Association pod názvem Societální změny a reakce (odpovědi) sociální politiky za aktivní účasti našich sociologů (Večerník, Sirovátka, Potůček aj.).

 

Mimořádně pozitivní integrační, informační i společenskou roli sehrály tzv. Gellnerovské semináře, jež na počest významného britského sociologa a antropologa českého původu inicioval v polovině 90. let Jiří Musil spolu s Petrem Skalníkem, kteří semináře nadále programově a koncepčně vedou. Témata seminářů se pohybují na široké škále od problematiky filozofie dějin přes obecné i speciální sociologické a antropologické otázky k diskusím o závažných literárních textech našich oborů: reálná, nikoliv pouze deklarovaná interdisciplinarita a vysoká účast na akcích je svědectvím toho, že sama tradice setkávání není ani zdaleka anachronická - jde o to ji oživit novou a atraktivní náplní. Gellnerovským seminářům se to bez vnějšího podbízení dokonale podařilo.

 

Sluší se zmínit, že Sociologická společnost vydávala po většinu doby své existence interní zpravodaj (jmenoval se Zprávy, Zpravodaj ČSSS, Zpravodaj MČSS, Bulletin a dnes zase Zpravodaj -jeho revitalizace se z iniciativy Jiřího Musila a při podpoře Ladislava Čerycha ujal Lubomír Koláčka), na rozdíl od prvorepublikových společností (obou - „pražské" i „brněnské") však nikdy neměla svůj vlastní odborný orgán: Sociologický časopis vydával a vydává Sociologický ústav Akademie véd, krátký čas, na počátku 90. let, vycházející Sociologický obzor (S-obzor) byl výsledkem činorodosti a aktivity Josefa Alana a spřízněných duší. Sociologické aktuality pak výsledkem činorodosti Aleny Vodákové, Hany Maříkové a Jiřího Ryby. Sociologické aktuality si šíří záběru i schopností kombinovat různé literární žánry získaly poměrně širokou čtenářskou obec i mimo sociologické kruhy -jejich předčasně uzavřená činnost je výpovědí o neutěšených poměrech materiálních, ale i o přetíženosti sociologů v souvislosti s přestavbou oboru v různých standardních institucích. Dodnes však jsou pozoruhodným svědectvím o době a její sociologické reflexi, svědectvím málo využitým k retrospektivnímu pohledu. V posledních letech mladí sociologové vydávají dokonce časopisy svoje, tak trochu „alternativní" a rozhodně kvalitní (Biograf, Cargo).

 

Nemá smysl stavět se do pozice poněkud komické figury, pro niž Horatius kdysi vymyslel případné označení laudator tempori acti: na některé událostí i časy lze vzpomínat s oprávněnou nostalgií, vcelku je však nutné vzít na vědomí, že mnohé z dosavadních forem práce se přes všechno úsilí předsedů a funkcionářů z let 1989-2002 prostě přežily, protože byly plně substituovány aktivitami jiných institucí nebo byly vytlačeny na okraj života sociologické obce. Zdá se, že jediná možnost, jak život Společnosti učinit opět nejen přitažlivým, ale pro sociologickou obec smysluplným, je získat mladou generaci, třebas ustavením samostatného Akademického odboru, jak tomu kdysi bývalo, redefinovat náplň práce a pokusit se oživit činnost nejen některých důležitých sekcí (metodologické, teoretické), ale především mimopražských odboček - kdysi pracovaly a byly respektovány v kulturním milieu Brna, Hradce Králové, Olomouce, Ostravy, Českých Budějovic a Ústí nad Labem. Dnes, kdy téměř v každém větším městě máme univerzitu, by se práce pro sociology všech generací našlo dost a dost.

 

Jistě, finanční poměry jsou nepříznivé - ale kdy příznivé byly? V roce 1937 psal jednatel Společnosti ve výroční zprávě, že „lhostejnost veřejnosti naší a fondů k práci sociologické je příslovečná". O stavu věcí dnes svědčí skutečnost, že naše společnost je asi jednou z mála, která nemá vlastní dobře fungující počítačovou techniku a na jejíž vlastní webové stránky si asi budeme muset ještě nějaký čas počkat. Musíme věřit, že naše problémy nakonec vyřeší trh, na němž bychom mohli - budeme-li mít na mysli trh idejí - konec konců dost slušně obstát...

 

Velice nerad bych zapomněl na téma v sociologii velice frekventované, nikoliv však v tomto kontextu, totiž na podíl a roli žen, „ženského elementu", ženského ducha v životě sociologické obce. Zatímco po celou dobu první republiky nebyla ve výboru Společnosti nikdy ani jedna žena (spolupracovala s ní ale docentka Albína Dratvová a některé její akce z pověření svého otce navštěvovala Dr. Alice Masarykova), poválečná Společnost byla v tomto ohledu vyrovnanější a po listopadu 1989 měla po tři funkční období dokonce předsedkyni. A nedocenitelnou, protože neviditelnou práci odvedla a stále odvádí paní Jana Janyšková. Uvážíme-li, že studijní obory sociologie, sociální politika a sociální práce jsou obory na vysokých školách silně feminizované, snad tato zmínka nebyla opravdu od věci.

 

 

Poznámka: Tento text byl poprvé publikován v Sociologickém časopisu/Czech Sociolog ical Review, roč. 38 (2002), č. 1-2, s. 184-189.